Slib - 1.kapitola

V temné místnosti malého domku na předměstí Londýna panovalo ticho. V krbu praskal oheň, který byl současně i jediným zdrojem světla. A který vrhal po místnosti děsivě bizardní stíny.
Mladé ženě spící v ušáku to očividně nevadilo. Spala spánkem spravedlivých a vůbec si neuvědomila, že do místnosti vstoupila černě oděná postava. Vstoupila tiše, aby ji neprobudila.
Muž si sundal kápi a rozhlédl se po pokoji. Jakoby pohledem něco hledal, ale přitom se zdálo nemožné, aby v tomto světle, nebo spíše v této tmě, mohl něco najít. Vtom zpozorněl a vyndal zpod pláště prapodivnou věc – cosi jako dřevěnou hůlku. „Accio.“ řekl tiše a vzhledem úplně stejná hůlka mu přiletěla do ruky.
Žena se zavrtěla. Teprve teď vycítila jeho přítomnost. Otevřela oči. Když si její zrak zvykl na příšeří, ztuhla. Pak prudce zamrkala. Postava se však odmítala rozplynout. V očích se jí na okamžik objevil děs.
„Vyšla jste ze cviku, “ oslovil ji muž.
Žena prudce vydechla. „Vylekal jste mě, Severusi.“ V hlase jí zřetelně zněla úleva.
Muž mávl hůlkou a pronesl další prapodivné slovo: „Lumus.“
Teď, když jej poznala, se žena narovnala a s klidem na něj hleděla. Jakoby jí vůbec nepřišlo divné, že uprostřed jejího pokoje v domě jejích rodičů stojí muž, který sem zřejmě spadl z nebe, mává dřevěnou hůlkou a pronáší nesrozumitelná slova, která očividně mají zvláštní smysl.
Po jeho posledním slově se totiž pokojem rozlilo zlatavé světlo.
„Stačilo by, kdybyste prostě rozsvítil, Severusi,“ napomenula jej klidně. Líným pohybem se protáhla a vůbec se nezdála překvapená.
Popravdě řečeno – nebyla překvapená ani maličko. Hermiona Potterová by byla zděšená a překvapená pouze tehdy, kdyby její ochranná kouzla dokázal překonat někdo jiný. Ale za posledních deset let to nikdo jiný nedokázal. Severus Snape, staronový ředitel bradavické školy čar a kouzel, byl první.
Severus se po jejích slovech ušklíbl. „Síla zvyku,“ odpověděl a natáhl se po vypínači. Jako jeden z mála kouzelníků totiž věděl, k čemu a jak slouží elektřina.
„Čemu vděčím za vaši pozdní návštěvu, pane řediteli?“ zeptala se Hermiona a úmyslně zdůraznila poslední dvě slova.
„Vidím, že už jste byla varována,“ pronesl s nepatrným úsměvem.
„Posaďte se,“ vybídla jej. „Ano, Neville mě informoval. Asi bych vám měla pogratulovat k nejnovějšímu úlovku do profesorského sboru.“
„Chci jen ty nejlepší. Nikdy bych si nemyslel, že navrátit škole zpět její vysoký kredit bude tak náročné.“
Naklonila hlavu a rukou si promasírovala rameno, ve kterém ji začalo nepříjemně píchat. „Možná by to bylo snazší, kdyby školu nevedl bývalý Smrtijed. Nic ve zlém.“
Sledoval, jak se natáhla po lékárnickém flakonu a pomalu se napila. „Smím?“ přistoupil k ní a vzal jí skleničku z ruky. Opatrně přičichl. „Protikřeč. A velmi silný. Něco vás bolí?“
Hermiona se rozesmála neveselým smíchem. „Jednodušší by bylo, kdybyste se zeptal, co mě nebolí. Rozhodně by to byl kratší výčet,“ dodala trpce.
„Některé rány nikdy nezmizí, že?“
Povzdychla si. „Sám to víte nejlépe. Stejně jako nemizí některé rány, nezmizí ani jizvy.“
„Bohužel, máte pravdu. I s tou školou. Asi by bylo snazší, kdyby ji vedl někdo jiný. Ale Brumbál si přál, abych v jeho díle pokračoval já. A když se našla jeho závěť, která mě očistila a v níž bylo jeho poslední přání… Znáte profesorku McGonagallovou. Bojovala jako lev, aby splnila jeho vůli. Ostatně – i vy jste stála na mé straně.“
„Jistěže ano. Na celém ministerstvu by se nenašel lepší ředitel. Ani tehdy a ani dnes. Slyšela jsem, že jen díky vám a vašemu úsilí má škola zpět svou vysokou úroveň. V hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě je opět na prvním místě. Jen její neposkvrněná pověst stále pokulhává.“
„Na někoho, kdo o sobě nedal deset let vědět, toho víte překvapivě mnoho o kouzelnickém světě, paní Potterová.“
Pohrdavě si odfrkla. „Přeháníte. Pouze jsem se stáhla do ústranní. Připadala jsem si jako exotický exponát v muzeu kouzel. Vdova po Harry Potterovi. Všichni se předháněli v tom, jak mě získat na večírek, udělat se mnou rozhovor. Bylo to nechutné!“
„Weasleyovi s vámi pořád nemluví?“ zeptal se bez přechodu.
Němě zavrtěla hlavou a do očí se jí vkradl zamyšlený výraz.
„Také pana Weasleyho jsem se pokoušel přesvědčit, ale bez úspěchu. Ovšem slíbil, že jeho dcera bude Bradavice navštěvovat od září příštího roku.“
„Četla jsem ten rozhovor,“ odtušila a dokonce se usmála, „kdyby nedostal nabídku hrát za národní mužstvo a být kapitánem prvního klubu ve famfrpálové lize, vaši nabídku by přijal. To vás musí těšit.“
Severus pokrčil rameny. „Je to dobrá reklama. Mám vás pozdravovat.“
Překvapeně na něj pohlédla. „Děkuji,“ zašeptala. Za chvilku se však vzpamatovala. „Ale to jsme zamluvili mou otázku. Čemu vděčím za tu čest?“ Pohledem sklouzla k jeho ruce. „Mimochodem, mohl byste mi vrátit mou hůlku?“
„Ale samozřejmě, omlouvám se. Určitě jste si domyslela, proč jsem tady. Jenže to chcete slyšet ode mě, že? Rád bych vám nabídl místo profesorky Přeměňování. Profesorka McGonagallová odchází na zasloužený odpočinek a mně, kupodivu, zase chybí učitel.“
„Letos se vám to hezky sešlo, co?“ ušklíbla se. „Profesorka Prýtová, McGonagallová, Hoochová… a stále chybí učitel Obrany.“
„Máte výborný přehled. Skutečně. Máte mou poklonu. Ale vše je vyřízeno, krom… vás. Opravdu bych potřeboval, abyste nastoupila. A než mou nabídku odmítnete, vyslechněte si celý návrh. Nechci vás proto, že jste vdova po Potterovi. Na druhou stranu to škole neuškodí, abych byl úplně upřímný. Ale v žádném případě nechci tvrdit, že za svou pověst vynikající čarodějky vděčíte pouze svému manželovi. Chci, abyste učila Přeměňování, protože jste nejlepší.
A taky proto, že si myslím, že už je nejvyšší čas přestat se schovávat. Před světem i před sebou samou. Bradavice vám prospějí. Já vám na oplátku pomohu vyřešit vaše zdravotní problémy. To by v tom byl Voldemort, abychom vy, já a pan Longbottom společně nepřišli na lék, který by vás úplně vyléčil, ne jen zazáplatoval.“
Hermiona na něj ohromeně zírala. Poprvé v životě slyšela Severuse Snapea vyslovit jméno Pána zla. A on si dokonce dovolil o něm vtipkovat! „Potíž je v jedné věci, Severusi,“ odpověděla váhavě, „on v tom Voldemort byl.“
V očích mu zahrály plamínky chladného pobavení. „Už jednou jsme ho porazili, tak to prostě uděláme podruhé.“
Pátravě si jej prohlížela a hůlkou nepřítomně točila mezi prsty.
„Pokud bych se rozhodla vaši nabídku přijmout, mám dvě podmínky, nebo spíš prosby. Jednu můžete splnit hned.“
„Co by to mělo být?“
„Moje sestra Isabella. Je čarodějkou?“
„Pokud máte na mysli, zda jí dorazí dopis s pozváním do Bradavic, mohu vás uklidnit, popřípadě vyděsit, což je čistě záležitostí pohledu, je zapsána v seznamu žáků od svého narození před deseti lety. Ještě rok si tedy bude muset počkat, ale do Bradavic určitě nastoupí.“
Místo aby se spokojeně usmála, jen si povzdychla. „Pánbůh jí pomáhej. Bude to mít těžké.“
„Jako vaše příbuzná? Určitě ano. Ročník, který ji čeká, bude totiž mimořádně silný – Clare Weasleyová, Lucius Malfoy mladší. A rok na to nastoupí Harry Thomas.
Hermiona pozdvihla obočí. „Takže Ginny se vdala. Dokonce i Draco se oženil.“ Odmlčela se a zadívala se do plamenů. „Zvláštní jak se osud zamotá, co? Ginny mě nenávidí, ale má dítě. Ron taky. A já, vdova po Harry Potterovi, nemám nic než prázdný dům na Grimauldově náměstí. A vzpomínky na sliby, které jsem nemohla splnit. Na muže, který mě nikdy nemiloval, ale kterého jsem milovala víc než vlastní život. A pak že je mi co závidět!“
Severus chvilku tiše seděl. Pozoroval mladou ženu před sebou. Ale jak se na ni tak díval, vůbec by jí nehádal necelých třicet let. Nejen že měla podlomené zdraví několikerým mučením, ale scházela jí i vnitřní síla, kterou kdysi tolik oplývala.
„Co je tou druhou podmínkou?“ Když neodpověděla, oslovil ji znovu. „Hermiono!“
Trhla sebou. Zmateně na něj pohlédla. „Promiňte, byla jsem myšlenkami jinde. Na co jste se ptal?“
„Na vaši druhou podmínku.“
„Ach tak,“ usmála se. „Nic světoborného. Chci slib – že nebudete kontrolovat, co dělám ve volném čase.“
Nechápavě zakroutil hlavou. „Zvláštní podmínka. Budiž, nikdy nestrkám nos do cizích věcí. Pokud nezačnou zasahovat do mých.“
„V tom případě můžete být klidný. Mé povinnosti se nijak netýkají ani vás ani školy. Přesto jsou pro mě nesmírně důležité.“
„V tom případě…“ významně se odmlčel.
A Hermiona se poprvé po letech skutečně rozesmála. „V tom případě vaši nabídku přijímám.“